|
|
Báseň byla původně vytvořena pro knihu "Hříšky bílé lišky,"
ale úpravami textu nakonec zcela vypadl celý příběh, který ji obsahoval.
Přesto hádka dvou nesmrtelných bytostí, mluvících ve verších,
o lidskou lásku, byla příliš zajímavá, bych nechal text zmizet.
Kdo račte prosím být?
Že přišel jste mne vystrašit.
Já tu jsem doma, to ty jsi cizí,
v údolí nezvaná a nechtěná!
Pak promiňte, prosím, zdejší pane,
hostinu noční nepozvané.
Lidé kmotřičkou mne zvou,
se zimou jsem přišla návštěvou.
Vy říkejte mi VUPLES.
Rozhovor můj by se však vedl snáz,
když věděla bych, jak zváti vás?
Jsem Kartář, věčný protihráč!
A není tu již místa pro druhého lháře.
Město patří mně a dělit nebude svou tvář.
Ač stejný jazyk, stejný klam,
jsme jedna mince z různých stran
lež mnoho vlastní tváří,
dle nichž se soudí lháři.
Kde lež tvá je jen sladký jed,
jsou má slova hořký med,
za který mi jednou poděkují.
Jak dlouho jsi byla pryč,
Že neznáš dneška člověka.
V lidský cit chceš uvěřit?
Na to vsadím si já rád,
na mělkost toho citu.
Láska dávno není klíč!
Jen kdo nezná lidskou lásku,
může chápat tu tvou sázku
a ač tvou krutost dobře znám,
výzvu PŘIJÍMÁM!
Hazard jsem a princip sám
Zrozen jako věčný hráč.
Do rukou vidím osudu
i jemu karty rozdávám!
Vím,
jsi věčný hráč a protivník,
co zná klam a každý trik.
Skrz tebe vzývám osud sám
a vsadit musím vše, co mám,
však stále výzvu PŘIJÍMÁM!
Zmýlíš se, když uvěříš,
že jistojistě zvítězíš,
to zřejmá není věc.
Hra hrou může pouze být,
když každý může zvítězit,
sám víš to dobře přec!
Proč zkoušet na lež lži zas klást,
to jak měsíci stříbro krást
hloupým je takový čin.
Jestli sázku přijmout chceš,
řekni oč bude ta naše věc,
ať tvou pýchu poučím!
V mých kartách je celý svět
V rukou mých jsi jenom loutka
již prsty cukám za tvé nitky.
Však teď již nemáš cesty zpět!
A výhru svou si užít chci,
na sto let mi budeš zavázána.
Každou zimu přijdeš sem
sloužit mi od setmění do časného rána!
Kdo chce míti příliš moc,
Možná, že prokleje noc,
v níž tak velkou žádal sázku.
Jak ty i já jsem smělá dost,
bych zneužila přítomnost,
v té hře o lidskou lásku.
Chci tvé služby jen třicet let,
však dnem i nocí, jako svět,
v němž lid žije své životy.
Tu službu však, a v tom je vtip,
Ginger musíš odsloužit,
BOSORCE ze samoty!
To urážíš náš původ sám,
což zbavuje mne ohledů!
A dává právo určit cíl,
i lhůtu kterou na to máš.
...
|
| |
|
