Zelený skřítek
Meluzína
Tanečnice
Bílá liška
Zahrada

Ilustrace odkaz:
Rusalka



ZPĚT



MELUZÍNA DÍVKA JMÉNEM EMA

Nakladatelství: Straky na vrbě
Vyšlo v lednu 2008

Temný fantasy příběh ze současnosti je volným pokračováním Zeleného skřítka.

Za procitajícím Černým lesem plném hladu stojí sanatorium pro choromyslné "Darkwood."
Z města sem právě přiváží dalšího pacienta, dívku Emu. To místo ji již dlouho zná. Už když se narodila, hledal ji v tom pokřiveném místě šílenství její kat.

Po naivním dětství "Zeleného skřítka" přichází čas dospívání, "Meluzíny." Z jejího pohledu je svět zmatený a cesty balancují nad propastí probuzených citů. Nalézt v něm své místo znamená nalézt odpověď na základní otázky sanatoria.
Kdo jsou podvržení? Jde o dar či prokletí?
A má smrt opravdu schopnost ukončit bolest a trápení?



(Kapitola 1.)
...
Zakousla se do ruky jednoho ze zřízenců. Silná rána ji srazila na zem. Chtěla utéct, ale druhý ji nepustil. Vzpírala se, křičela, bojovala. Ale byli silnější, táhli ji dál tmavou chodbou hlouběji do pekla. Do temnoty pokřivených úhlů a zborcených rovin.
Cítila těžký zápach dezinfekce a za ním lehký závan vanilky a oříšků. Vůně zrozená v její rozdrážděné mysli.
Shodili ji na zem a ustoupili. Než pochopila, co se děje, strhl ji silný úder ledově chladné vody do rohu místnosti. Křičela a řvala. Chlad byl příliš intenzivní. S vodu zmizela její vůně oříšků i vanilky, zůstal jen chlór.
Proud vody ustal. Schoulená do klubíčka popadala v pláči dech. Dveře od místnosti slabě zavrzaly.
"To je ona?" Zaslechla přísný hlas.
Zvedla apaticky obličej a příchozí muž se zastavil až před ní. Lesklé černé polobotky vypadaly podivně nepatřičně na bílých dlaždičkách.
"Postav se!"
Zvedla se. Stála tam a vnímala, jak ji obchází.
"Jak se jmenuje?" Zeptal se jí za zády. Neřekne mu to! Rozhodla se mlčet! Ale otázka nebyla položena ji.
"Ema Hockaday," odpověděl zřízenec.
"Příbuzní?" Hlavici své vycházkové hole jí bolestivě strčil pod bradu a zvedl obličej k sobě. Byl vysoký a jeho ostře řezanou tvář doplňovaly přísné oči, které ji pečlivě pozorovaly.
"Žádní."
"Tím je to jednodušší. Tady mám příkaz k převozu!" Vytáhl z kapsy list papíru a podal jej zřízenci. Ema překvapeně pohlédla na prázdný list bez jediného písmena. Chtěla na to upozornit, ale mlčela. A zřízenec listinu pečlivě pročetl, než ji vsunul do kapsy.
"Ano, doktore Aubrey, vše je v pořádku."
"Sundejte z ní ty mokré hadry a oblečte jí tohle!" podal muž zřízenci bílou košili. Chtěla protestovat, ale vysoký doktor ji pohledem umlčel. Nechala se převléct. A celou tu dobu hleděla do těch chladných očí. Byly bez výrazu, pohled někoho, kdo sleduje kus věci. A Emu napadlo, kde tu košili vzal. Žádnou košili předtím neměl. Cítila jeho ocelové sebevědomí iluzionisty, který vystupuje před hloupým vesnickým publikem. Skoro měla pocit, že ji ten muž zná. Jakýsi skrytý záblesk spokojenosti hluboko v jeho očích. A ona tu byla určitě poprvé.
"Budete chtít doprovod?" zeptal se ten, který ji násilně převlékal.
"Není potřeba!" Doktorův chladný hlas zbarvil nádech opovržení. Pak se otočil k ní. "POJĎ!"
Pohlédla na sebe a pak znovu na něj. Bílá košile se jí nalepila na mokré tělo. Nechtělo se jí a přesto jej automaticky následovala. Prošli skrz několik bloků a večerní park. Nebyla zvyklá chodit bosky a kamení ji bodalo do chodidel. Zastavil se až před zašlou nevýraznou budovou. Odemkl masivní dveře zčernalým klíčem a otevřel. Panty neochotně zavrzaly, nebyly zvyklé se pohybovat.
"Vítej doma, Emo!"
...

KONTAKT:meivis@centrum.cz
ICQ: 96720450